stehno

Czech

Etymology

Inherited from Old Czech stehno, from Proto-Slavic *stegno.

Pronunciation

• IPA^(key): [ˈstɛɦno]

Noun

stehno n

1. (anatomy) thigh

Usage notes

• The form stehnou in the genitive and locative (as a remnant of the dual number) is also sometimes heard but it is considered informal.

Declension

Declension of stehno (hard neuter reducible)

	singular	plural
nominative	stehno	stehna
genitive	stehna	stehen
dative	stehnu	stehnům
accusative	stehno	stehna
vocative	stehno	stehna
locative	stehnu, stehně	stehnech
instrumental	stehnem	stehny

Derived terms

adjective

• stehenní

 

noun

• nástehenka

 

Further reading

• stehno in Příruční slovník jazyka českého, 1935–1957
• stehno in Slovník spisovného jazyka českého, 1960–1971, 1989
• stehno in Internetová jazyková příručka

Old Czech

Etymology

Inherited from Proto-Slavic *stegno.

Pronunciation

• IPA^(key): (13^th CE) /ˈstɛɣno/
• IPA^(key): (15^th CE) /ˈstɛɦno/

Noun

stehno n

1. thigh

Declension

Declension of stehno (hard o-stem reducible)

	singular	dual	plural
nominative	stehno	stehně	stehna
genitive	stehna	stehnú	stehen
dative	stehnu	stehnoma	stehnóm
accusative	stehno	stehně	stehna
vocative	stehno	stehně	stehna
locative	stehně, stehnu	stehnú	stehniech
instrumental	stehnem	stehnoma	stehny

This table shows the most common forms around the 13th century.
See also Appendix:Old Czech nouns and Appendix:Old Czech pronunciation.

Descendants

• Czech: stehno

Further reading

• Jan Gebauer (1903–1916) “stehno”, in Slovník staročeský (in Czech), Prague: Česká grafická společnost "unie", Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění